17.5.2011 Po dvou měsících.
Po dvou měsících nový příspěvek.
A nevím, jestli se něco změnilo.
Stále s Ním.
Chvílema dole, chvílema nahoře, ale je to to nejlepší, co mě kdy potkalo.
On je ten nejlepší.
Pro mě.
Ovšem poslední dobou se hádáme kvůli tomu samému.
Motá se kolem mě nějak moc kluků.
Jiných kluků.
Zvou mě někam.
Na sushi, na Petřín, do kina.
Nechápu, o co jim jde.
Teda asi chápu.
On to taky nechápe, je naštvanej a mně je pak líto, když vidím, jak ho to štve.
Ptá se, jestli vědí, že přítele mám.
A oni to vědí.
A proto nad tím On přemýšlí víc a víc.
Jestli to je kvůli tomu, že náš vztah vypadá navenek nešťastně.
Nebo tak, že není myšlen vážně.
A proto se sama sebe ptám, jestli mu to mám říkat.
Ale obávám se, že asi musím.
Když to neudělám, tak mám pocit, že mu lžu.
Asi.
Mám takové menší tajemství.
Ale to nemůžu prozradit, nemůžu.
Nemůžu to prozradit ani tady.
Něco mi vrtá hlavou.
Kdybyste udělali nějakou věc, které byste litovali.
Věděli byste, že to není dobře.
Řekli byste to svému příteli/přítelkyni i přes to, že víte, že už to neuděláte?
I když víte, že by jim to nepopsatelně ublížilo?
A nemyslete si, že jsem udělala něco hrozného.
Vlastně je to jen maličkost.
Ale i maličkosti dokáží ublížit.
A to je to poslední, co bych chtěla.
Jakkoliv ublížit člověku, který pro mě znamená vše.
Proč, sakra. Přijde mi, že dělám všechno špatně.
Ale já to nemohla nechat být a jen mu odpovědět.
Ale když mi napíše, proč píše můj kamarád JÍ.
Tak to jsem myslela, že snad něco rozbiju.
Nejde o to, že by mi vadilo, že se zeptal.
Ale jde o to, že jde o NI.
O tu holku, kterou jako jedinou nesnáším.
Která mi ho tehdy vzala.
A taky o to, jak se zeptal.
Jako by mi to vyčítal.
Jako by se zastával JÍ.
Asi jsem přecitlivělá nebo všechno, ale já jí nepřekousnu.
Když v sobotu ležíme v posteli a ona mu napíše smsku?
To se mi zamotalo snad všechno.
Já vím, že miluje mě, ale ona je pro mě prostě..jiná.
Jiná, než všechny holky dohromady.
Bojím se.
Ale on to nechápe.
Jak by mohl.
On v této situaci nebyl.
A jak mám sakra vědět, proč jí píše?
Co já vím, proč jí můj kamarád píše?
Nejsem encyklopedie, abych věděla všechno.
Ale tak asi bych měla.
Pardon.
Proč se to všechno pořád mění?
Jednou nahoře, jednou dole.
O víkendu to bylo skvělý.
V neděli večer, kdy jsem už doma, se pohádáme znovu.
Já už nevím, co mám dělat.
Nic neříkat?
Nic nenamítat?
Když vidím, že když na fb jde vyhledávat něco a zadá A, tak je tam hned její jméno?
Když takhle se tam zobrazují lidé, které vyhledáváme často?
A její křestní jméno na A ani nezačíná.
To mu asi taky nedochází.
Nebo když mi pošle nějakou fotku.
A je tam, že je to z jejího alba.
Tak asi si její fotky prohlíží pořád.
A kdo by ne, když je tak báječná a nejlepší.
On si prostě tyhle maličkosti neuvědomuje.
Ale já si jich všímám až moc.
Tak pardon.
Budu dělat, že mi nic nevadí a pak to bude v pořádku asi.
Nebudu vyšilovat.
Nebudu hysterka.
Budu se tím jen užírat uvnitř.
A bude to skvostné.
Nevím, jestli mu za to vůbec ještě stojím.
Bojím se, až přijde ten den, kdy už mu za to stát nebudu.
Zvláštní. Až moc nějak.
Za dva dny máme půlroční výročí.
A poslední týden se jen hádáme.
Že jsem mu neřekla, aby se mnou šel do Roxy.
Že tohle.
Že tamto.
Já už nevím, co mám udělat, aby to nebylo špatně.
Abych se mu třeba konečně zavděčila.
Ale asi jsem vážně tak příšerná.
Že on je ten jedinej, co toleruje všechno, co dělám, což by jeho kamarádi nedělali.
Asi by mě zabili a zahrabali pár kilometrů za Prahou.
Ale dneska jdeme na oběd.
S jeho rodiči.
Mám je ráda a oni mě snad taky.
Akorát si nejsem jistá, jestli je na to ta pravá chvíle.
Teď bychom si měli sednout spolu jen my dva, bez rodičů a nějak si to vyříkat.
Ale to asi nepůjde.
Hrozně se prý pořád podceňuju.
To je prý jediná věc, která mu na mě vadí.
Ovšem včera přišel s další jedinou věcí, která mu vadí.
A to, že jsem mu neřekla, aby šel se mnou a s mojí kamarádkou do Roxy.
S kamarádkou, se kterou se nemají zrovna v lásce.
Tak by mě zajímalo, jaká bude další jediná věc, která mu vadí.
Jestli to pak už náhodou nebudu já.
Já jako osoba.
Ta nejhorší osoba na celém širém světě.
S nejhoršími úmysly, neberoucí půlroční vztah vážně.
To je ono.
Je nejúžasnější. Úplně, úplně nejúžasnější.
Nikdy jsem si nemyslela, že by někdo takový mohl být.
O víkendu jsme viděli asi padesát dílů Top Gearu.
A Chucka.
A byli jsme se projít do parku.
Kavčí Hory.
Bylo tam krásně.
A ptal se mě, proč ho miluju.
Tak jsem mu to řekla.
Všechno.
To, co jsem sem psala v červnu.
Ten seznam věcí, které na něm mám ráda.
A on mi napsal to samé.
''To, jak mě vždycky chytne za ruku a já si uvědomim, že mi nic nechybí.
To, jak se do ní zamilovala i moje rodina.
To, jak mě dokáže rozesmát čímkoliv.
Miluju to, jak se občas stydí.
Miluju to, jak ona miluje tequillu a dokáže vypít 2 panáky najednou.
Miluju na ní naprosto všechno.''
..úryvek.
A nějak se mi zdá, že jsme šťastnější.
Že toho o sobě víme zase víc.
''If a girl is stupid enough to love you after you broke her heart, I guarantee you, she is the one.''
Je to zvláštní. Je to vážně zvláštní, hrozně moc.
Nějak jsem si nikdy nemyslela, že se tohle stane.
Že já budu víceméně šťastná a nejlepší kamarádka bude nejvíc v háji.
Vždycky/většinou tomu bylo totiž naopak.
Nechápu, jak se může takhle chovat.
Né ona, ale její přítel.
Je zlej, hrozně zlej.
Kdyby tohle četl, tak by mi řekl, co proboha dělá tak hroznýho, že z toho vychází jako ten zlej.
Právěže nic.
Nedělá nic, vůbec nic.
Telefonujou spolu, on se naštve, řekne, že tohle nemusí poslouchat a položí jí to.
I když jde o chybu, kterou udělal on.
A já pak nemůžu být moc šťastná.
Když mi pořád píše a říká, jak je nešťastná.
Jak udělal tohle, tamto.
Jak jí co řekl, napsal.
Třeba teď – zrovna teď – mi píše, že je to dobrý.
Ale těžko, vždyť on je hrozně náladovej.
Je mi to tak hrozně líto, ona se mě ptá, co má dělat a já to nevím.
Nemůžu jí pomoct, protože nevím, jak.
A proto se pak cítím docela blbě.
Když mi ona říká, jak se má nejhůř.
A já se mám skvěle.
A teď jí o tom vyprávět?
To nejde, vidím pak, jak jí je to líto, že se tak nemá taky.
Protože On je nejlepší, vážně.
Dělá pro mě první poslední.
Miluje mě.
A já jeho.
Samozřejmě, že se semtam nepohodneme.
Ale není to tak zlý.
Protože stojíme jeden druhému za to, abychom se usmířili.
Sice se o mě přehnaně bojí a v sobotu jsem myslela, že po mně nechá vyhlásit celostátní pátrání, ale..
Aspoň vím, že mě miluje :)
Ajéje. On je listopad.
A já sem nic nenapsala.. už docela dlouho.
Věci jsou jinak.
Úplně jinak.
Dopadlo to dobře.
S Ním.
:)
Jsme spolu 2 měsíce a 11 dní.
A je to nejúžasnější.
Je nejhodnější.
Vyříkali jsme si to.
Všechno, co se stalo.
A dostal druhou šanci.
A i když se říká, že druhé šance většinou končí stejně, jako ty první, tak to není pravda.
Je jiný.
Změnil se.
K lepšímu.
:)
Dokonce mi představil bráchu, mámu, tátu.
A jsou všichni hrozně hodní a milí a skvělí.
Konečně můžu říct, že jsem šťastná.
Doopravdy šťastná.
:)
Promiň. - srpen 2010 Promiň, že nejsem jako ona.
Že nemůžu být jako ona.
Že se neumim chovat jako děvka.
Že neoblejzám každýho kluka, kterýho vidim.
Že nejsem tak skvělá a úžasná a úchvatná.
Protože nejsem ona.
Nikdy nebudu.
A ani nevíš, jak mě to v tuhle chvíli mrzí.
Že nejsem na jejím místě.
Že nejsem ta, která pro tebe znamená vše.
Že nejsem ta, která u tebe přespává.
A odpovídá z tvého icq/fb za tebe.
Ani nevíš, jak je mi z toho na nic.
A ona ani neví, co má.
Neví.
A tak to odmítá.
A tak tě odmítá.
Je sobota.
Pak neděle.
Blablabla.
Pak středa.
Škola.
Vlastně se.. těším.
Na všechny.
Až to bude zase takový, jako loni.
Lepší snad teda.
A hlavně se těším na ten týden pryč.
Jinde, než v Praze.
S celou školou.
S ním.
Jsem zvědavá.
Těším se, hrozně moc..
A stejně tak, jak se těším, tak se i bojím.
Že se pak budu vracet zpátky s pocitem největší prohry a největšího zoufalství.
Naprosto dokonalá písnička.
Zamilovala jsem se do ní ihned.
Naprosto.. boží.
Jaj. - srpen 2010 Je 21/8 a píšu první článek do rubriky Srpen 2010.
Ale není to tolik tím, že bych nestíhala.
Asi jen nemám nic na napsání.
Vím, ohrané a tak, ale..
Co to s tou Rihannou je?
Co se to z té nevinné-Pon-De-Replay zpěvačky stalo?
Tohle.. je moc.
Nelíbí se mi.
Ale hlas má dobrý, vážně dobrý.
A Eminema mám ráda.
Jeho hlas – ach.
Zítra odjíždím pryč, na 3 dny.
Z Prahy pryč.
Teda na začátku srpna jsem byla na Krétě.
A úžasný 10-denní pobyt doprovázelo 9-hodinové čekání na krétském letišti.
A hádka s bývalým.
Návrat do Prahy z Kréty.
Hádka opět.
Už mu na to kašlu, neodpovídám.
A nemůžu se dočkat září.
Asi jsem divná, ale těším se do školy.
Ale spíš se těším a zároveň se bojím školy v přírodě.
Týden.
S ním.
A jestli se to nepovede, tak to bude moc moc zlý.
Takže by se to radši povést mělo.
Protože jinak nevím, co bych dělala.
Nevěděla jsem, že se to může ještě zhoršit.
Všechno.
Něco se stane a vám přijde, že už to horší být nemůže.
Ale ejhle, ono může.
Může, může, může.
Zítra. - červenec 2010 Zítra je poslední den, kdy se s ní uvidím.
Letí totiž na rok do Ameriky.
Spolužačka.
Kamarádka.
Jedna z nejlepších.
Bude mi chybět.
Hrozně moc.
Minulý rok, 1. září to byla ona, co na mě první promluvila.
Přišla jsem do té třídy, neznala jsem vlastně nikoho.
Jen od vidění a tak.
A ona se se mnou začala bavit.
A pak..
Kolik jsme toho spolu zažily.
Ve škole, mimo školu.
Její rozlučka.
''Budeš se smát postiženejm lidem?''
''Budeš se smát, že nemáme soukromou přistávací rampu?''
Hahahahahahha
To nikdo nepochopí .)
Jen já.. a ona.
A nikdo mě nedokáže tak uklidnit, jako ona.
Dokáže mě rozesmát za jakékoliv příležitosti.
Když mi je nejhůř, tak ví, co říct.
A teď bude na rok za oceánem?
V Texasu.
Ale bude se mít dobře.
:))
Potřebovala bych obejmout.
Pořádně obejmout.
A pusu na čelo.
Tak, jak to dokáže jen on.
No, měla bych se naučit, že nikdy nemůžu mít to, co chci.
Vzpomínky. - červenec 2010 Smsky.
Vzpomínky šednou, ale smsky zůstávají.
Dokud je nesmažete.
A já na to nejsem ještě připravená.
Protože pořád doufám.
I když vím, že bych neměla.
I když vím, že to není správné.
Tak doufám.. Protože to mě drží nad vodou.
A.. jsem úplně, ale úplně blbá.
Dneska jsem lezla do šuplíku (pro něco) a sedla jsem si na zem a když jsem se zvedala, tak jsem se flákla do nohy.. o šuplík.
A teď?
Mám na noze modřinu jak debil.
Jsem tak...vadná.
Flákněte mě někdo kladivem do hlavy.
Takže si nemůžu zítra vzít šaty.
Tak snad nebude vedro.
Protože si musím vzít legíny.
Blbá, blbá, blbá.
Mám toho v hlavě tolik.
Nechci být svině.
A tak se nemůžu sejít s jedním klukem.
I když chci.
A nevím proč chci.
Vždyť je zasnoubenej, ty káčo.
I když ona si ho nevezme, není tak blbá – snad.
Ale to nic neznamená, neměla bych s ním nikam chodit.
Protože oba víme, jak to dopadne.
I když on má trochu jiné mínění.
Dopadne to nějak tak.
Takže.
Nikam s ním!
Taky mě mlaťte do hlavy kladivem.
No jo, potřebuju to.
..Mlátit do hlavy.
V pondělí mi začala francouzština!
A tak každý den, od 5 do 8:15, mluvím francouzsky!
Teda moc nemluvím, poněvadž jsem idiot.
Ale tak.. lehce ano.
A čistí mi to hlavu.
Sice tam nic nevyřeším, ale aspoň na to všechno nemyslím.
Je to fajn.
A je to k něčemu.
A tak nějak v pátek se vrací.
A šťouchl do mě na FB.
Znamená to něco?
Kromě toho, že jsem naivní idiot.
Ještě něco jinýho?
Snad.
He is the reason why. - červenec 2010 Ne, vážně.
Já to teď všechno napíšu.
Abych.. se pak na to koukla a všechno si uvědomila.
Všechno, co se mi honí poslední dobou hlavou.
Všechno, nad čím dennodenně přemýšlím.
I když k žádnému závěru nedojdu.
..Třeba se mi uleví.
Jde o to, že..
..ho mám až moc ráda.
To, jaký je.
Nikdy jsem k nikomu tohle necítila.
To, jak nepíše pravopisný chyby.
To, co máme společné.
To, jak vypadá, jak se oblíká.
Miluju totiž košile.
S bílým tričkem.
To, že se věnuje módě, ale tím správným (pro mě) způsobem.
To, že mobil víceméně nedá z ruky.
Protože to já taky ne.
Jak se směje.
To, jak mi ve škole podržel dveře.
To, jak mě chytl 12/6 za ruku.
Ten jeho pohled.
To, jak je chytrej.
To, jak radši mrznul, než aby mi pustil ruku a bundu si zapnul.
Ty smsky, který psal.
To, jak se se mnou bavil ve škole.
To, jak se o mě bál.
To, jak mi dokázal zvednout náladu.
To, jak mi říkal, že mě má rád.
To, jak se zvedl a promluvil na mě před celou kavárnou plnou našich spolužáků.
To, jak za mnou na chodbě přišel.
To, jak jsme seděli na nábřeží.
To, jak mi dával pusu na čelo.
To, jak mě objímal.
To, jak mi dal ruku před oči, aby mi tam nenavál vítr prach.
To, že je levák.
To, že píše hrozně zvláštně a hezky.
To, že dokázal říct přesně to, co jsem chtěla slyšet.
To, že o mně slyšel jeho brácha.
To, že jsem.. díky němu byla šťastná a zapomněla na NL.
To, že se zajímal.
Ale já nikdy nebudu mít to, co bych chtěla.
Proto nebudu mít ani Jeho.
''We don’t talk anymore. And you know what the saddest part is? We used to talk everyday.''
Hrozně moc mi to chybí.
Všechno to, co jsem napsala.
A ten pocit, kdy se ráno probudím, podívám se na mobil a tam je nepřečtená smska.
Že mě má rád.
..Už asi nemá.
A to bolí.
To, že už to takové asi nikdy nebude.
To, že mě už nechytne za ruku.
To, že mi nedá pusu na čelo.
To, že už mě nikdy neobejme tak, jak to dělal.
A hlavně to, že už.. že už se nebude nikdy zajímat.
Hele, léto! - červenec 2010 A už týden jsou prázdniny.
Uhm.
...Vážně?
Jsem si ani nevšimla.
Že jsou.. týden.
Už.
A asi mi to chybí.
Škola.
Protože.. nevadí mi to tam.
Učení se dá překousnout.
Testy taky.
A ty lidi.
Ti mi chybí.
Doma je nuda.
Než někam odjedu, tak to chvíli potrvá.
A... nevím.
Nějak bych radši vrátila čas.. na květen.
Ne, na duben.
Ne, na květen.
A žila jen květnem.
Protože v květnu bylo nejlíp.
Celý květen byl hrozně hrozně fajn.
Od začátku do konce.
Vážně.
Vraťte to někdo.
Prosím, moc.
P-r-o-s-í-m.
P r o s í m.
Tak*
A víte, co? - červen 2010 ..Víte, co je nejhorší?
Být posláni do prdele na vaše narozeniny.
Je to fakt fajn.
I když vám v tu chvíli je jedno, že to jsou narozeniny.
Protože to bolí stejně, jako by to byl den po nich.
Nebo týden po nich.
Bolí to.
Hrozně moc.
Už ani nemůžu zůstat doma, protože bych to tu celý probrečela.
A tak vezmu nouta a vypadnu.
Nevím, kam.
Budu chodit do práce.
Budu chodit po kavárnách.
A až přijdu domů, tak budu brečet.
Brečet nad tím, jak se mi v ničem nedaří.
Brečet nad tím, že kluk, který pro mě byl poslední dobou vším, mě nechce.
Brečet nad tím, že jediný muž, kterého můžu mít, je Lojza/Pepa/Arnošt z Hlaváku.
Protože mě prostě.. nikdo nechce.
Protože teď bych si měla dát oraz.
Někde.. zůstat nadlouho.
Pryč.
Na Aljašce.
Všechno mám spojený s ním.
Nikdy jsem nevěděla, že by se mi někdo mohl natolik zamíchat do života.
Mít tolik věcí společnejch.
Protože kohokoliv vidím na ulici, tak... mi ho připomene.
''Ha! ta holka má ty děsný rejoice kalhoty...'' a hned vzápětí ''..ale já mu už nemůžu napsat.''
Tohle se mi nikdy nestalo.
A nevím, co mám dělat.
Netuším.
Chci něco udělat, abych se aspoň cítila líp.
Ale nevím, co.
Prostě..
Já už nemůžu.
Včera jsem chytla hrozný záchvat.
Psala jsem nejlepšímu kamarádovi.
Psala jsem všechno.
Že to teď nezvládám.
Že nevím, co dělat.
Že nevím, proč prostě nemůžu být šťastná.
Že prostě.. jestli chci tolik, mít kluka, který by mě mohl mít rád se vším všudy.
Jo, vím, že chci.
Ale když byl tak na dosah, tak...proč tak nemohl zůstat?
Vždyť my měli jít do zoo.
A Kávovárny.
A znovu na nábřeží.
V zimě.
Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee.
You were a dream. Then a reality. Now a memory. - červen 2010 Mhm.
Asi je to tak.
Nechápu to.
Nepobírám to.
Vůbec ne.
Jsem mimo.
Nejím.
Miluju ten pocit.
Když mi jen kručí v břiše.
Né, že mě bolí břicho z hladu.
Jen, že mi kručí v břiše.
Usínat s tím pocitem.
Ach.
Ano, jsem kráva.
A je mi to jedno.
Piju vodu, jím bílej jogurt k obědu.
A pak se mi motá hlava.
Jo, to mám taky ráda.
Když stojím a najednou se mi začnou nějaký věci přibližovat a oddalovat.
Je to fajn :)
A teď jsem u mamky v práci.
Skenuju.
Histologie.
Doma nám nejde net.
A až odsud půjdu, tak si koupím bílej jogurt.
K večeři.
Huá.
Ano, teda vlastně ne, nejsem normální.
A ještě si koupím nějakej film.
Na dvd.
Abych měla večér co dělat.
Jak mi nejde net.
Hah.
Škyt.
Škytám.
Huu ))
Ne, nemyslí na mě.
Ale kdo jo?
Uhm.
No... ne, už neškytám.
Tak nikdo.
:(
Stejně to nechápu.
A stejně si pořád myslím, že to dopadne dobře.
Nebo tomu spíš věřím.
Doufám v to.
Chci, aby se mi jednou jedinkrát splnil nějaký sen.
A teď, právě teď, to je tohle.
Aby se prostě ráno probudil a uvědomil si, že mu chybím.
Ale... no jo, nestane se to.
Achjo.
Jo a.
Jak mi doma nejde net.
Tak spíš tohle: Tumblr
Všechno špatně. - červen 2010 A je to tu.
Víte, ta chvíle.
Ta nejhorší chvíle.
Kdy jen hystericky brečíte, klepete se, je vám vedro a nemůžete se nadechnout.
Lapete po dechu a chcete, aby to skončilo.
Aby vás někdo štípl a vy, abyste se probudili.
Brečíte a nevíte, co se to vlastně stalo.
Že se vám v minutě, spíš ve vteřině rozplynul sen.
Sen, který se pomalu začal vyplňovat.
A tak jste si mysleli, že to bude dobrý.
Že všechno špatný je pryč a teď budou ty dobrý časy.
Kdy budete mít vedle sebe někoho, kdo vás miluje.
Kdy budete šťastní.
Kdy vám nic nebude chybět.
A ono to tak vypadalo.
Vážně to tak vypadalo.
Dlouho to tak vypadalo.
Ale pak bum a někdo ten balónek se štěstím propíchnul.
Udělalo to velikou ránu.
A štěstí bylo ta tam.
Rozplynulo se do okolí a každý si z něj teď trochu bere.
Každý se snaží si urvat toho co nejvíc.
A mně nezbylo nic.
Vážně nic.
Teď by se hodila asi ta věta.
Takováta.
''A jí nezbylo nic jiného, než oči pro pláč.''
Já to nechápu.
Vůbec to nechápu.
Zítra ráno se probudím a pořád to nebudu chápat.
Zítra asi ani nebudu věřit, že se to stalo.
Že mi tohle všechno napsal.
Ještě k tomu.. jak to napsal.
Je hezký, když vám někdo řekne, že vás má strašně rád a je mu s vámi hezky a všechno.
Ale k čemu to je.
Když..
Tomu stejně nevěří.
Že by to mohlo fungovat.
Že by na mě měl čas.
Že by já-nevím-co.
A tak mi už někdo vysvětlete, proč mi nikdy nic nevyjde.
Proč mám takovou smůlu.
Já myslela, že už jsem to schytala dost tím, co se stalo tátovi.
Ale ne, schytávám další rány.
Malý, střední, velký.
Pořád něco.
Ostatním se děje to, že přijde jedna rána.
A pak je dobře.
Najednou.
Přijde období, kdy jim je fajn.
Ale ne, já se v tomhle nimrám a topim a všechno už od roku 2005.
Tak mi to, prosím, někdo vysvětlete.
Byla bych vám vážně vděčná.
It's so hard to describe exactly what i feel inside. - červen 2010
To jen tak pro začátek.
This gotta be the first time i really see
how much you mean to me
this gotta be the first time i really know
how much i ought show
...
If i could give you something from empty space
i would use my voice to put a smile on your face.
It’s hard being left behind… It’s hard to be the one who stays.
Blbá nálada.
Much more in a mood of writing in english.
Ale já nemůžu.
Musím to ze sebe dostat v češtině, ono to pak tolik nepomáhá.
Je toho tolik.
A já se bojím.
Že to nevyjde.
Že pak zase skončím špatně.
Že budu v háji.
Že pro něj nejsem dost dobrá.
Protože je skvělej.
A protože jsem někoho takového vždycky chtěla.
Že prostě..
Nikdy nebudu mít to, co bych chtěla.
I could really use a wish right now. - květen 2010 Konečně mi jde.
Internet.
AH!
Bylo to špatný.
No, nevím, jestli se za poslední dobu něco změnilo.
Vlastně .. co to kecám.
Všechno je jinak.
Za tu dobu, co mi nešel internet a nemohla jsem sem psát, se toho změnilo hodně.
Ségra odmaturovala.
Už nejsem zblázněná do NL.
Pořád ale vážím 4 tuny.
(Možná 5)
Mám-li začít od začátku...
Nevím, kde je začátek.
Ale přišla asi ta chvíle.
Ta chvíle, kdy člověku dojde, jakého blbečka to miloval/měl rád.
A že byl tak slepý, že si nevšímal lidí v okolí.
Kdybych si ho všimla dřív, tak.
Ahahahaha.
Kdyby.
Ne, to nechám být, to nemá cenu řešit.
Dobře je teď, teda aspoň doufám.
Klepu se.
Protože On teď maturuje.
Teda.
Už odmaturoval, teď čeká na výsledky.
Teda, určitě to zvládne.
Spíš na co.
Že nebude se sebou spokojený.
A pak bude smutný.
A tak doufám.
A držím palce.
A klepu se.
Kouzlo první lásky je v tom, že nevěříme, že jednou skončí. - květen 2010
..To jen tak pro začátek.
Vlastně ani nevím, co bych psala.
Bojím se.
Znáte to, ne?
Takovej ten pocit.
Něco třeba začne vycházet.
Jakože vážně.
A vy se bojíte – stejně.
Že to nevyjde, že si to jen nalháváte a tak místo toho, abyste byli šťastní, tak se utápíte v myšlenkách?
Tak se mám teď já.
Protože.. nevěřím tomu, že by někdo takový mohl mít zájem o někoho, jako jsem já.
A navíc mi to dneska tak hrozně neslušelo.
Tak co se se mnou vůbec bavil.
Tak.
Takhle se cítím.
A já jdu dneska na poslední francouzštinu.
Budou mi asi chybět.
Všichni.
Přecejenom.
Asi tak 8 měsíců.
To ty lidi pak začnete mít i rádi.
Každý týden, ve čtvrtek, od 5:50 do 7:20.
Bylo to fajn.
Chodila jsem tam ráda.
I když se mi nechtělo.
A šla jsem tam.
Zlepšili mi náladu.
..To jim šlo. :)
A včerejšek byl skvělej.
<3
Nebyla škola.
Odstávka vody totiž.
A tak jsem byla u Ní. :))
Matiku jsme se spíš neučily.
..Ale mám novou profilovku na fb! :D
Ne, vážně.
Bylo to úžasný. ))
I ňuník.
Jednou se tam vloupu a vezmu si ho dom.
Změna někdy znamená všechno. - květen 2010 ..A když vám řekne někdo, koho jste milovali, že vás má rád.
Nevěděla jsem, co říct.
I když čekáte něco jiného, protože vás poprosí, abyste si stoupli.
Pět minut nic neříká.
A pak z něj vypadne, že vás má rád.
Člověk, který o citech nikdy nemluví.
Člověk, se kterým o takových věcech nemluvíte.
A čím já chytrá odpověděla.
''Víš, já jsem ti chtěla několikrát něco říct. Ale asi to nedokážu.''
Nakonec dokázala.
''V tom říjnu jsem byla nejvíc v prdeli. Já tě totiž milovala, víš.''
On to věděl.
Není debil, ani slepej.
A jediný, na co se zeptal – ''A cejtíš ke mně ještě něco?''
Necítím.
Teda – ano, cítím, mám ho hrozně ráda.
Ale už to není jak to bylo.
Protože časy se mění, že.
Stačí malý krůček vpřed a vše je jinak.
I když existuje krůček vzad.
Který také změní vše.
Pak už jen záleží, který uděláte.
I nevědomky.
A díkybohu je tu teď M.
Je zlatej, možná i diamantovej.
A NL?
On bude navždycky nešťastná láska, ten jeden, na kterýho nikdy nezapomenu.
Mám ho hrozně ráda a i když mě vytáčí, tak bych to bez něj už asi nezvládla.
Zažili jsme toho spolu tolik, že by to prostě nešlo.
Jsou takoví lidé.
Kterým raději odpustíte, než abyste byli bez nich.
Protože už k vám prostě patří.
A M. je prostě skvělej.
Hodnej, hrozně.
A já to musela říct.
A když už to víte i vy, tak je to víc, než jasné:)
1. Máj, lásky čas. - květen 2010 Žble?
Kecy.
Nechápu, proč si všichni hrajou na nejvíc zamilovaný.
Asi tak stejně blbečkovský, jako skupina na FB ''Nesnáším revizory'' a ''Nesnáším vstávání''...
Bože, lidi, proberte se.
A prosím Vás o jedno – udělejte to co nejdřív.
Děkuji.
I'm giving up on everything
Because you messed me up
Don't know how much you
Screwed it up
You never listened
That's just too bad
Because I'm moving on
I won't forget
You were the one that was wrong
I know I need to step up and be strong
...já na tom jednu dobu hrozně ujížděla.
Avril Lavigne.
A v 2006 na jejím koncertě.
Vzpomínky.
Zůstanou?
Je to divný, když člověk, který pro Vás tak moc znamenal, už nic moc neznamená.
Nechala jsem si ubližovat.
Byl v tom vážně dobrý.
A teď se zase snaží.
A já nevím, co mám dělat.
Zase, taková dost neobvyklá situace ''Nevím, co dělat.''
Asi tak jako.. ''Zejtra píšem, neumím nic.''
Ale tohle bolí.
Kecala bych, kdybych tvrdila, že mi nechybí.
Chybí mi, chvílemi mi vážně chybí.
Zažili jsme toho spolu tolik, tak by asi bylo divné, kdyby nechyběl.
Ale.. on chybí takovým zvláštním způsobem.
Ani si nejsem jistá, jestli mi má chybět.
Už bych chtěla tuhle kapitolu uzavřít.
Ale nejsem na to dost silná.
Prostě si říct, že konec a ať táhne.
Jsou v životě takoví lidé, se kterými jsme toho zažili tolik a prostě je nějak nedokážeme vědomě opustit.
Neříkám, že se budeme bavit napořád.
Ale já to ukončit nedokážu.
Slabá, moc slabá.
Blbá.
A to taky až moc – až moc blbá.
A tak nezbývá nic jiného, než doufat.
Doufat, že to vyjde s M.
Že bude líp.
Všem, že bude líp.
I jí, té s hodinkami <3.
